Recenze: Východní přísliby - Viggo Mortensen ve službách ruské mafie

Východní přísliby začínají poměrně nenápadně. Dva muži ruského původu, jeden holič a druhý jeho zákazník, si užívají nezávazné konverzace. Jeden osudový tah břitvou nám však napoví, že postavy se budou záhy dostávat do mnohem větších šlamastyk než je nedůkladné oholení tváře. Východní přísliby Davida Cronenberga však nejsou typickým snímkem pro jeho tvorbu a úvodní scéna vás tak může uvést v omyl, poněvadž se děj náhle přesune ke zmateně se procházející a očividně těhotné dívence. Ta vyčerpáním (a od krve) omdlí v nalezené lékárně a je převezena do nemocnice, v níž umírá, nikoliv však její dítě. Anna, místní lékařka, nalézá v dívčiných šatech rusky psaný deník a vydává se po jeho stopách zjistit důvod, proč se ocitla na jejím operačním stole, ale především najít vhodné zázemí pro osiřelé dítko. Dostává se do ruské restaurace Trans Siberian, kde se odehrává přeci jen více než je na první pohled znát a která pro „obyčejné dobré lidi" představuje potencionální nebezpečí.¨

Netypický Cronenberg v netypicky mafiánském snímku

Východní přísliby se podobají Cronenbergovu předchozímu snímku, Dějinám násilí, a to nejen přítomností Vigga Mortensena v hlavní roli (tak trochu mi tu připomíná Eda Harrise právě z Dějin násilí) a příběhem skutečných lidských osudů (nahrazující až fantasmagorické výjevy typu Moucha), ale především tím, že divák netuší, co od filmu v jeho průběhu čekat. Zatímco v Dějinách násilí se tento fakt týkal jediné a navíc hlavní postavy, v tomto případě se jedná o většinu postav. Téma sice svádí ke škatuli gangsterského dramatu, řadícího se mezi De Palmovy a Scorseseho snímky, ty se však vyznačují tím (mimo to, že jsou spíše sledem epizodek mapujících životní dráhy jedinců), že o postavách víme už téměř vše z úvodních monologů.

Naproti tomu Cronenberg zde dlouho mlží, podstatné věci jsou řečeny povětšinou jen jednou a postavy nám představuje pozvolna a velmi opatrně (motivy objasňující jejich, jinak chvílemi až nepochopitelné, konání jsou nám předkládány až později, ne-li vůbec). Také linie vrství jednu přes druhou a není jasné, jak a jestli vůbec je v závěru pospojuje. Nasnímal tak film svým typicky odosobnělým stylem, kdy se stává pouhým pozorovatelem a teprve později na nás vyrukuje s nějakým soucitem a porozuměním. Celá recenze

Hodnocení: 8/10