Recenze: Láska za časů cholery - filmová katastrofa z Cartageny

Gabriel García Márquez je slavný spisovatel ověnčený Nobelovou cenou za literaturu. To znamená, že na jeho díla se neplive a pokud se o to pokusíte, jistě hned za rohem čeká nějaký ctitel jeho tvorby, který vám vmete do tváře, jak je možné, že si dovolujete hanit dílo nositele Nobelovky. Proto bych rád hned zkraje upozornil, že následující řádky se nijak nesnaží zdiskreditovat jeho knihu, kterou jsem nečetl ani jí moc neznám, ale zabývá se výhradně její filmovou adaptací, která právě dorazila do našich kin.

Nesahej na tu knihu!

Hádky o tom, zda by měly některé příběhy zůstat pouze na stránkách knižních děl, jsou staré jako kinematografie sama. Spousta adaptací se povedla, spousta ne, a protože se knihy stejně točit nepřestanou, nevidím na těhle pranicích nic přínosného. Občas ale přijde film, který vámi vyloženě mrští na stranu odpůrců knižních adaptací. Láska za časů cholery je jedním z nich. A nutno řici, že bych jí pouštěl jako maximálně odstrašující případ všem budoucím režisérům. To, co se zrodilo pod rukama Mikea Newella, totiž absolutně nemá obdoby.

Newell stvořil telenovelu nejhrubšího zrna, při které si budete celou dobu říkat, že ty miliony dolarů, které stála, měli tvůrci raději poslat hladovějícím dětem do Afriky. Láska za časů cholery je filmem, který nemá na plátnech kin co dělat a nejspíš by se za něj styděla i každá televizní stanice nesídlící v Jižní Americe. Selhává v ní totiž úplně všechno. Celou dobu se melete mezi prostoduchým scénářem a nézaživnou režií a říkáte si... Proč?!? Do smrti nepochopím, jak někdo mohl nechat tenhle scénář zfilmovat, přičemž do toho obsadil samé nesympatické herce a když viděl výsledný produkt, v klidu ho poslal do kin. Že chcete důkaz místo slibů? Dobře. Řeknu vám tedy, co se tam vlastně těch 139 (!) minut děje. Celá recenze

Hodnocení: 2/10